Do portfolia společnosti Vítkovice Machinery Trade (VMT) patří nejen Duro Dakovic, ale všech pět "velkých" výrobců vozů. Této tollingové společnosti se podařilo stabilizovat výrobu a zejména prodej předního evropského výrobce tzv. tlustých plechů - Vítkovice Steel. Od té doby VMT expanduje nejen na železničních trzích, ale začíná pronikat i do logistiky a energetiky. Zeptali jsme se generálního ředitele VMT Tomáše Mischingera, s čím se firma za tu dobu nejvíce potýkala.
RM: Jak dlouhá a složitá byla cesta od vstupu Tollingu do Vítkovice Steel k přesvědčení stávajících zákazníků, že jste seriózní dodavatel, který bez problémů plní všechny termíny a smlouvy?
Tomas Mischinger: No, nebylo to snadné. Zákazníci nebyli v pohodě, slušně řečeno. Není divu, většinou se jednalo o zákazníky, kteří mají na skladě tisíce tun plechů. Vezměte si, že v dubnu 2022 kvůli konfliktu na Ukrajině cena vzrostla o více než 50 % na 1 800 eur za tunu a pak začala rychle klesat, řekněme o 100 eur za měsíc. Potřebovali tento drahý materiál získat co nejdříve, ale všichni jsme se potýkali s opakem. Důležitá byla osobní setkání, pochopení, že se jedná o výjimečnou situaci, kdy musíme držet při sobě a jednat obchodně. Vydýchat to, věřit, že se to zlepší a že to půjde. Ujistili jsme je, že Vítkovice Steel s námi jako silným nástrojařským partnerem, chcete-li finančním operátorem, situaci rychle zvládnou a stabilizují a následně rozvinou dodávky.
RM: O čem jste je přesvědčili nejvíce?
Tomas Mischinger: Čeho? No, rychlá realita, nic jiného je nemohlo přesvědčit. Schůzky proběhly v létě 2022 a do konce roku jsme měli to nejhorší za sebou, vrátili jsme se ke spolehlivému dodržování termínů, stabilizovali jsme portfolio dodavatelů. Víte, nejhorší by bylo přešlapování na místě, nečinnost, nekomunikace. VMT svou podporou a přístupem udělal pravý opak, nalil zákazníkům čistého vína a nastínil plán, jak dostat situaci rychle pod kontrolu. A to se podařilo.
RM: Co vlastně mýtná společnost, jako je ta vaše, dělá - jak může firmám pomoci?
Tomas Mischinger : VMT je nástrojárna a zároveň součást zdravého průmyslového holdingu CE Industries. Má 20 společností, dva a půl tisíce zaměstnanců a obrat přes 320 milionů eur. Využíváme příležitosti současnosti s výhledem do budoucnosti. Rozvíjíme, podporujeme a kapitalizujeme. Ale pozor, VMT není jen finanční operátor. Chceme a baví nás rozvíjet podnikání, a o to se snažíme i v případě našeho partnerství se společností Vítkovice Steel.
RM: Takzvané tlusté plechy se v současné době dodávají hlavně výrobcům železničních vozů. Na jaká další odvětví a regiony se zaměřujete?
Tomas Mischinger : No, to je právě ono. Jakmile jsme finančně stabilizovali dodávky surovin a celkový chod společnosti, začali jsme se zabývat vztahy se zákazníky, naslouchat jim a identifikovat výzvy a příležitosti. Kromě železničního segmentu mají těžké plechy uplatnění v námořním segmentu, na pilotech z našich plechů se staví větrné elektrárny, z těžkých plechů se staví mosty. Někteří výrobci se více zajímají o možnosti konsignačních skladů, jiní chtějí rychlou výrobu, další chtějí dobrou komunikaci a všichni chtějí dobrou cenu a kvalitu. Desky z Vítkovic jsou kvalitní, mají dobrý zvuk a VMT přispívá ke komfortu zákazníka.
RM: Jak vidíte budoucnost těžkého průmyslu za 10 let? Fit for 55 hovoří o 55% snížení emisí do roku 2030. Jak to ovlivní váš průmysl?
Tomas Mischinger : Dekarbonizace ocelářského průmyslu je velkým tématem. Na jedné straně chceme všichni dýchat čistší vzduch, na druhé straně se zatím bez oceli neobejdeme. Na světě se ročně vyrobí více než 1,8 miliardy tun oceli, z toho asi 0,5 miliardy tun se vyrábí ze šrotu v elektrických pecích. Většina z 1,3 miliardy tun se tedy vyrábí ze železa, které se konvenčně vyrábí ze železné rudy ve vysokých pecích. Při tomto procesu však vzniká CO2 prostřednictvím chemických reakcí, které využívají vlastností koksu. Při výrobě jedné tuny oceli vznikají přibližně 2 tuny CO2. V České republice tvoří emise CO2 z výroby oceli přibližně 5 % emisí skleníkových plynů, což je nejvíce ze všech výrobních odvětví.
Dosavadní snahy o jejich snížení jsou pochopitelné. Horší je to s rychlostí, kterou očekává EU.
RM: Ano, cílem je snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 nejméně o 55 %. Otázkou je jak?
Tomas Mischinger : Alternativou k výrobě oceli ve vysokých pecích je přímá redukce železné rudy (DRI) zemním plynem nebo vodíkem. Spotřeba těchto paliv je však obrovská. Postavit závod na výrobu DRI o kapacitě 1 milion tun železa stojí přibližně 400 milionů eur. Pokud chcete takovou investici uskutečnit, musíte i přes nekonečnou návratnost počítat s odpisy, emisními povolenkami a cenou oceli, přičemž v Evropě neexistuje levný zdroj zemního plynu, zatímco výroba potřebného množství vodíku vyžaduje velké množství elektřiny a zemního plynu. Pro představu, pokud by například český ocelářský průmysl (5 mil. t/rok) zcela přešel na redukci vodíku, potřeboval by asi desetkrát více energie než dnes, tj. asi 20 TWh, což je čtvrtina celkové spotřeby v ČR. Tato nadbytečná výroba energie se bude muset promítnout do ceny. Bude se jednat buď o jadernou, nebo zelenou energii, která bude mnohem dražší. Logistické náklady se pravděpodobně zvýší. Celkově by to mohlo mít dopad v řádu stovek eur na tunu oceli.
Uvážíme-li, že trvanlivější a kvalitnější ocel se do oběhu vrátí později a že šrotu bude obecně ubývat, není cesta výroby oceli v elektrických obloukových pecích ze šrotu jediným možným řešením. Je to pouze jedna z cest. Je proto pravděpodobné, že se bude jednat o kombinaci výrobních technologií. Vzhledem k tomu, že v zemi je asi 4,5 milionu tun šrotu, myslím, že se u nás vydáme cestou elektrických obloukových pecí a hybridních pecí.
Myslím, že více než o konkurenceschopnost půjde o to, jak se jednotlivé země postaví k podpoře projektů na snižování emisí a jak stanoví rozumné milníky pro odklon od fosilních paliv. Ocel bude jednou zelená, ale nebude levnější a za čistotu budeme muset platit všichni.
